Jak často se při svých kázáních dotýkáte tématu odpuštění?
Je to vždycky ve chvílích, kdy se něco nepříjemného děje. V tomto zvláštním čase, kdy se všechno děje trochu jinak a my jsme z toho vykolejení, ve stresu, je pro nás téma odpuštění tématem takřka každodenním. Lidé se přirozeně snaží se vším vyrovnat, což často vede k tomu, že za to svalují vinu na druhé. Proto je třeba s nimi o tom mluvit a ujasňovat si s nimi, jestli jim skutečně ti druzí vědomě ublížili. Jestli skutečně nastal ten akt, za který musí někomu odpustit, nebo si to jen subjektivně vztáhli na sebe, i když to vůči nim nebylo míněno.
V čem konkrétně může rozhodnutí odpustit někomu pomoci?
Je velice důležité zejména pro nás samotné. Pokud se nenaučíme odpouštět, ubližujeme si sami, drásáme si rány a sypeme do nich sůl. Odpuštění je naše volba: chci žít společně s ostatními, a také zároveň se sebou samým, uvědomuji si, že jsou důležitější věci než nějaká malichernost, která se stala, anebo se dlouhá léta trýznit a trápit záští. Výmluvné je v tomto smyslu rčení "Nenechte zapadnout slunce nad svým hněvem". Člověk by měl mít večer všechny vztahy srovnané, protože neví, jestli mu následující ráno ještě dá příležitost. Často vidím, jak jsou lidé nešťastní, když odcházejí z tohoto světa a nejsou s druhými srovnaní. To jsou chvíle, kdy si uvědomíme, jak je odpuštění důležité.
Existuje podle vás nějaký recept, jak "na to"?
Křesťanské učení říká, že nelze odsuzovat člověka, ale jen hřích, který spáchal. Je důležité snažit se mít druhé stále rád a oddělit to, co nám provedli, od nich samotných. Já zastávám postoj, že si člověk nemá nechat vědomě ubližovat, ale má udělat všechno pro to, aby se do podobné situace znovu nedostal. Kromě toho se můžeme učit nastavit se tak, aby nám podobné věci tolik neubližovaly. V rodinných vztazích je to daleko jasnější a pravidla jsou tam zřetelně nastavena citovostí, ale v pracovním a politickém světě v současné době podobná pravidla vůbec nejsou ctěna a lidé si tam ubližují jako na běžícím pásu, aniž by brali v úvahu závažnost a dopad svých skutků. Hrají hry o lepší pracovní pozici, o lepší volební výsledek, ale přestávají si uvědomovat, že tím někomu ubližují.
Ve vašem kraji, bývalých Sudetech, se historie zachovala k lidem dost krutě. Kolik zůstalo nezahojených ran, které si v minulosti navzájem uštědřili Češi a Němci?
Generace, která to ubližování zažila na vlastní kůži, už je starší a její rány většinou zahojil čas. Lidé o tom spolu mluvili, hodně věcí si vysvětlili a dokázali si odpustit křivdy, které se staly na obou stranách. I v současné době ale mezi národy, které tady, na trojmezí, žijí, narážíme na problémy. Hned za hranicemi je obří polský povrchový důl Turów, který z polského hlediska dává práci mnoha lidem, ale z českého pohledu je bolestné, že kvůli pokračující těžbě bere celé naší oblasti vodu. Naštěstí funguje přeshraniční spolupráce nejrůznějších našich sdružení a spolků, takže jsme se naučili spolu mluvit a žít. Těžba tak bezesporu bude tvrdým oříškem k řešení, ale věříme, že nepokazí ty naše základní, nadějně se rozvíjející česko-polsko-německé vztahy.
Jaký máte názor na středověkou praxi církve, která poskytovala odpuštění hříchů za peníze v podobě odpustků?
Bylo by samozřejmě naivní myslet si, že odpuštění se dá zaplatit penězi, ale to byl takový nešťastný marketingový nástroj tehdejší církve, který je naštěstí dávno překonaný. Ale chápu, na co narážíte: je pravda, že i v moderní společnosti si v přeneseném významu kupujeme odpustky. Dáváme si dárky jako symbol naší lásky, ale nesmějí to být symboly vyprázdněné, jimiž se snažíme zakrýt absenci skutečné lásky. Odpuštění za peníze fungovat nikdy nemůže, protože je vnitřně falešné. A všichni přece dobře víme, že za peníze si lásku ani upřímné vztahy s ostatními nekoupíme.