Češi
jsou fajn, jenže za celé léto přijedou dva tři, pokrčí rameny Marian Hein. V
historickém domě v centru přímořského městečka Łeba na Baltu pronajímá turistům
osm pokojů a sám v sezoně obývá garáž na zahradě. Je srpen 2014, vyhlášené
letovisko na okraji unikátního přírodního parku "Polská Sahara" je
obleženo turisty, Čecha je tu ale těžké potkat. "Proč k nám jezdíte tak
málo? Nemáte snad rádi Poláky?" ptá se Hein vícekrát. Diplomaticky mlžíme:
"Balt je pro Čechy strašně studený, máme radši Jadran."
Moc
krátká známost
Sobě
ale nemusíme milosrdně lhát. Hlavně střední a starší generace Čechů prostě
Poláky nemusí, za což může sbírka léta udržovaných předsudků. Polsko prý nemá
turistům co nabídnout, je to špinavá a chudá země plná šmelinářů. Poláci
fanaticky věří v Boha, přitom od rána do večera chlemtají pančovanou vodku,
kterou pašují i do Čech. Věčně demonstrují, berou práci londýnským instalatérům
a zbytečně nenávidí Rusy. Na trzích nabízejí penicilinová kuřata, sójové párky
i jablka s pesticidy a jsou to příšerní řidiči. V říjnu 1938 se paktovali s
Hitlerem a tehdy získané Těšínsko chtějí od Česka zpět. A polština je hrozná,
samé sz, cz a spousta podivných znaků. Pięćdziesięciogroszówka, považte, to je
padesátník! A co teprve nejdelší polské slovo: Konstantynopolitańczykowianeczka.
"Předsudky vznikají proto, že Češi vlastně Poláky neznají tak dobře, jak
by se očekávalo od souseda a navíc jazykově příbuzného národa," říká
Michal Przybylski, polonista z Masarykovy univerzity v Brně. Sousedská důvěra
se buduje desetiletí, ne-li staletí, jenže pedagog upozorňuje, že českopolské
sousedství je kratičké, na což se zapomíná. "Češi a Poláci se stali
opravdovými sousedy až po roce 1989. Předtím tu byla jen obtížně prostupná
hranice dvou zemí sovětského bloku a před druhou světovou válkou spolu české a
polské etnikum sousedilo vlastně jen asi na padesáti kilometrech, a to ve
specifické oblasti Těšínska," připomíná.
Území severně od linie mezi severočeským Hrádkem nad Nisou a Bohumínem u
Ostravy skutečně do konce druhé světové války nepatřilo k Polsku, nýbrž k Německu
(respektive do roku 1871 k Pruskému království). A hranice dlouhá 796 kilometrů
nás spojuje teprve od pozdního jara 1945. "Proto jsme teprve ve fázi
vzájemného poznávání," vysvětluje Przybylski.
Polsko?
Tam se nejezdí
"Jičín
s Rumcajsem, Brno s motorkami, pardubický perník, Plzeň s nejlepším pivem na světě,
jeskyně Macocha, hora Praděd a samozřejmě Praha, pivo u Pinkasů. My Poláci vaši
zemi milujeme," svěřují se motorkáři Jan Lasak a Leon Jureczka, kde všude
už v Česku byli. Potkáváme je v polském motorestu U Kominka na silnici číslo 78
mezi Bohumínem a Rybnikem, z rukávů sypou další oblíbená místa v Česku:
"Vinné sklepy ve Valticích, lázně Luhačovice, zámek Bouzov…"
Do Prahy ročně přijede až 180 tisíc polských turistů, zatímco Varšavu podle
ofi-ciálního webu města www.um.warszawa. pl v roce 2012 navštívilo pouhých sedm
tisíc Čechů. Nepoměru si všiml i ředitel Českého centra ve Varšavě Petr Ja
**
nyška. A došel k smutnému poznání: "Do Polska skoro žádní Češi nejezdí.
Proto si také na své severní sousedy neumějí udělat názor." A česká média
podle Janyšky o Polsku nepřinášejí téměř nic pozitivního. "Vybírají si jen
zprávy z černé kroniky, které se pak objevují na internetu jako hlavní: vraždy
dětí, opilí polští řidiči a tak dále. Žádné české noviny už nemají ve čtyřicetimilionové
zemi korespondenta, dopisovatele ve Varšavě odvolala i Česká tisková kancelář,"
podivuje se.
Zářijové zprávy z Varšavy filtrované Prahou jsou opravdu tristní: Bývalý polský
arcibiskup Wesołowski byl zatčen, je obviněn ze zneužívání chlapců. Za Polákem
přišel exekutor, muž se zapálil a pak i oběsil. Polák ujížděl před
frýdlantskými policisty až do Polska, tam se ho podařilo zastavit. V polských
párcích byla sója místo masa, zjistila inspekce.
Nejen
toxická sůl
Stačí
jedna zpráva o párcích se sójou a Češi jsou ochotni odsoudit celý polský
potravinářský trh. "Poláci přitom mají mnohem kvalitnější uzenářské
výrobky, než jaké koupím v Brně. Když jedu do Vratislavi, vracím se s obrovským
batohem domácích lahůdek," líčí Petr Minařík, ředitel brněnského
nakladatelství Větrné mlýny, který v polské Vratislavi pořádá každé léto třicetidenní
prezentaci českých literátů. Minařík ovšem přiznává, že Poláci jsou obchodníci,
kteří vyhoví každému přání. A když si někteří vykutálení čeští prodejci
objednají levné klobásy se sójou, dodají je. To ale Čech lakuje Čecha. "Na
polském trhu by řezník s takovým výrobkem zchytal výsměch," říká Minařík.
Polská kiełbasa (klobása) musí být wyśmienita (znamenitá), doskonała
(dokonalá), znakomita (výborná), w natural nej osłonce (v přírodním střívku) a
musí mít niepowtarzalny smak i aromat (jedinečnou chuť a vůni).
Podobnou zkušenost jako Minařík má i Janyška: "Chcete-li jíst zdravě, je
to mnohem snazší ve Varšavě než v Praze. Varšava má ohromné trhy, kde každý den
koupíte čerstvé ovoce, zeleninu i maso, vše dovezeno venkovany z okolí."
Ale Janyška nabízí i něco pro odpůrce vepřového a milovníky zdravé stravy:
"Pár minut od mého bytu ve Varšavě znám několik restaurací a speciální
cukrárnu, kde nabízejí i bezlepková jídla a cukrovinky." Aféra s toxickou
posypovou solí v polských potravinách, která v roce 2012 otřásla i českými médii,
ovšem nebyla vycucaná z prstu. Prý to však bylo výjimečné selhání, které podle ředitele
Polské federace výrobců potravin Andrzeje Gantnera teď čeští obchodníci využívají
k trvalé negativní kampani. Gantner za jednoho z původců kampaně považuje i
majitele potravinářsko-chemického holdingu Agrofert Andreje Babiše. "Babiš
je schopen všeho. Máme velké obavy, protože tento český podnikatel a politik
vede už dva roky bezohlednou válku s polskými potravinami," prohlásil
nedávno Gantner pro týdeník Wprost.
Buď jak buď, v obyčejném českém supermarketu ale na bio steaky z českého hovězího
zákazník nenarazí. V tuctovém řeznictví v polském Kaufl andu, dvacet kilometrů
od Ostravy ve městě Wodzisław Śląski, jsme ale našli deset druhů bio steaků z
ekofarem sdružených pod značkou Sokołów, která už uspěla i na korejském,
japonském a americkém trhu. "České mýty o špatných polských výrobcích
nejsou pravdivé. Vyvrátit to ale lze jen osobní zkušeností. Jeďte do Polska,
zjistíte, jak skvěle vaří," radí šéfredaktor nakladatelství Protimluv Jiří
Macháček. A že v tomto textu promlouvá již druhý nakladatel, není náhoda.
"Spisovatelé, výtvarníci či divadelníci už totiž Polsko dobře znají, na
rozdíl od většiny Čechů. Po desetiletí se jezdí do Polska za špičkovou
kulturou," říká Janyška.
Legendě o příšerné polské kuchyni a jedovatých potravinách jsme možná trochu
podlomili kolena. Co ale s Poláky, kteří celý den pijí v nevábné kořalně
jednoho frťana za druhým? Tohle klišé je staré staletí a český básník Vítězslav
Hálek ho při svém putování z Krakova do Vysokých Tater v roce 1862 jen přiživil.
Hálek napsal, že polské hospody jsou primitivní, "ne tak zařízeny jako u
nás", a všichni v nich pijí vodku! "Pijí muž i žena. I zželelo se nám
opravdu toho lidu, který posud máloco jiného zná než píti vodky," představil
básník Poláky českému publiku.
Všude
samá vodka
"V
Polsku je alkoholismus velký společenský problém, průměrná spotřeba alkoholu je
ale o dost menší než v Česku," brání dnes Poláky Marian Steffek z
Dokumentačního centra Kongresu Poláků v České republice.
"V každém ze stereotypů o národní povaze je ale i část pravdy,"
upozorňuje Petr Kaleta, docent na katedře polonistiky Filozofické fakulty
Univerzity Karlovy. "Poláci a Rusové měli skutečně vždy blíže k vodce, Češi
spíše přilnuli k pivu," uvažuje. Pivo si však Češi tak zamilovali, že v
součtu vypijí více čistého lihu než Poláci. Podle Světové zdravotnické
organizace si průměrný obyvatel ČR ve věku nad 15 let dopřeje 16 litrů čistého
alkoholu ročně, Polák jen 13 (a například Španěl 11, Nor 8 litrů).
"Pijáků vodky v Polsku ubývá, pomohla tomu i kampaň věnovaná kultuře pití
piva a Polská strana přátel piva – Polska Partia Przyjaciół Piwa, která se
dokonce dostala do parlamentu," připomíná Janusz Klimsza, režisér polské
národnosti úspěšně působící v Česku (viz Bořím mýty o Češích i Polácích).
Pověst o rekordním polském alkoholismu je tedy snad také zpochybněna. A co další
předsudky? "Stereotypy o jiných národech jsou přirozené, vyhnout se
**
jim nelze a vyvracet je, to je boj s větrnými mlýny. Nejvíce předsudků mají ti,
kteří nikdy v Polsku nebyli a žádného Poláka nepotkali," je přesvědčena
Lucie Zakopalová, další polonistka z Univerzity Karlovy, jež Polsko považuje za
svůj druhý domov.
Příliš
dlouhé modlení
Jak
je to tedy třeba s údajným fanatickým polským pánbíčkářstvím? "Katolická
církev sehrála v polských dějinách výraznou úlohu, proto má ve společnosti
stále velkou sílu," uvádí polonista Kaleta. Kostely jsou ale v Polsku plné
jen z pohledu mimořádně ateistických Čechů, ve skutečnosti se i u severních
sousedů věří v Boha stále méně. "Nemalá část Poláků je prokazatelně bez
vnitřní víry a někdy už i formálně bez vyznání," říká Kaleta. Jeho slova
potvrzuje i Marian Steffek: "Mezi mladými Poláky počty věřících rychle
klesají."
Církví i státem zakázané potraty se zase potichu odehrávají v českých
gynekologických ordinacích.
A co Polák v roli kšeftaře a šmelináře? Poláci jsou rození obchodníci, přispělo
k tomu i dlouhé soužití s Židy, kteří v mnoha polských městech tvořili před druhou
světovou válkou většinu obyvatelstva. A podobně jako Židé, Arméni nebo Řekové dělají
byznys po celém světě. "Je to zdravá podnikavost, dovednost využít situace
a ochota riskovat. Poláci jsou možná ještě větší mistři improvizace než Češi,
kteří jsou skálopevně přesvědčeni o této své neopakovatelné světové přednosti,"
přemítá polonista Przybylski.
Leniví
Češi
"Když
budu upřímný, tak Češi jsou leniví," jde na to zhurta Riszard Dados,
prodavač zeleniny v malém krámku u náměstí v Hlučíně u Ostravy. Polský česnek
tu jde na dračku, stejně tak petržel, celer a pažitka, ve městě dobře
prosperují i dvě polská řeznictví. "Nic nebrání tomu, aby Češi podobně
pronikli na polský trh v příhraničí. Podle mě se jim ale nechce. A možná na to
ani nemají talent," přemýšlí Dados a vypráví, jak si mu Češi pořád na něco
stěžují, na malé důchody, na drahotu, na režim.
Třiašedesátiletý Dados přitom denně vstává ve čtyři ráno a v šest už prodává.
Občas si ale zákazníci do zelináře i rýpnou. "Čím to honíš? Tohle není
normální, tak velké mrkve a žampiony, to bude samý pesticid," vyčítají mu.
Loni se skutečně objevila i tato zpráva Státní zemědělské a potravinářské
inspekce: "Laboratorní analýza prokázala u jedné šarže žampionů dovezených
z Polska koncentraci pesticidů carbendazimu a benomylu v množství 3,7 mg/kg.
Povolené množství je přitom 1 mg/kg. Po zhodnocení rizika je možné naměřenou
hodnotu označit při dlouhodobé konzumaci za škodlivou pro lidské zdraví."
Do žampionů nevidíme, do české duše ano. A nejsme si jisti, jak by zprávu o
jedovatých žampionech vysvětlila hlučínské ulici Marie Sobotková, profesorka
polonistiky z Univerzity Palackého v Olomouci. "Nikdy nemlčím, když slyším
na adresu Poláků něco negativního. Vysvětluji, upozorňuji na zjednodušující
soudy, uvádím vlastní dlouholetou zkušenost. Podmínkou pro další zlepšování
vzájemného vnímání je naplnění apelu našich předků: Poznejme se! Poznajmy się,"
říká profesorka, mimochodem nositelka polského státního vyznamenání Rytířský kříž
za zásluhy o Polskou republiku. Její zbožná přání ale zatím narážejí na pytle s
pesticidy. Několik Poláků zase zemřelo na český metanol, který si domů dovezli
s českou vodkou a rumem.
Pošetilost
a předsudky
Polák
je světoběžník. Češi se ale neradi stěhují za prací a mají rádi domácí pohodlí.
"Když Čech přesto odejde do zahraničí, paradoxně záhy ztrácí svou
identitu. Polák si ale polskost nese hluboko v sobě," tvrdí Przybylski.
Polská diaspora ve světě je soudržná, a přitom k "bratrům od Vltavy"
přívětivá. "Negativní stereotypy, jaké jsou cítit v Čechách, v Polsku
nenajdete. Co je české, je tu v oblibě, a v průzkumech mínění jsou Češi většinou
na prvním místě mezi nejoblíbenějšími evropskými národy," říká šéf Českého
centra ve Varšavě Janyška.
Velký podíl na pozitivním vnímání všeho českého měl v Polsku v posledních
letech novinář a spisovatel Mariusz Szczygieł. "Autor nám závidí náš domnělý
liberalismus a údajnou tolerantnost i to, že církev nemá tendenci zasahovat do
občanského života," vypráví Janyška. Szczygiełova kniha o Češích s názvem Gottland
se stala polským bestsellerem a je hodně populární i v Česku (nyní se promítá i
stejnojmenný film). Našinci ale prý Gottland přijali sebestředně až ješitně a
dílo nepochopili jako nabídku ke vzájemnému poznání, ale jen jako polskou
oslavu češství, což nakonec zklamalo i Szczygieła. "Předsudky jsou tedy
oboustranné. S tím rozdílem, že v Polsku je běžný pozitivní stereotypní pohled
na Čechy a vše české. Zatímco v Česku je tomu naopak a vše polské je špatné,"
shrnuje Jiří Muryc, vedoucí polonistiky Ostravské univerzity. Čechů je přitom
jen 10 milionů, zato Poláku 40 milionů, takže je na zváženou, kdo by měl koho
ignorovat a kdo koho obdivovat.
"Češi v každém případě Polsko potřebují, je to náš soused. Velký soused,
jemuž se ve světě naslouchá a který má svůj jasný profil a kulturu. Chceme-li
být světoví, bez Polska to nepůjde," vzkazuje z Varšavy Petr Janyška.
Národ žijící na jih od Krkonoš a Jeseníků ale zatím tuhle výzvu moc slyšet
nechce. (Více o polské ekonomice na str. 50.)
Szukam
żony
K
poznání Polska patří i jazyková znalost. A i když jsou čeština a polština velmi
blízké řeči a mnoho slov je podobných, často se stává, že si Češi s Poláky
povídají anglicky. Vzájemné objevování dvou příbuzných západoslovanských jazyků
přitom může být i skvělou zábavou. Některá slova v polštině a češtině totiž
sice znějí stejně, mají ale dost jiný význam. Polské szukam żony (čti šukam žony)
nemá třeba nic společného se sexem, znamená to "hledám ženu", což je
větička běžná v seznamovacích inzerátech. A teď překládejte sami: "Gdzie
na zachodzie można zarobić lepiej niż w Polsce?" Že by dotaz, na kterém
záchodě se dá vydělat nejvíc? Ne, zachód je výraz pro západ, překlad tedy zní:
"Kde na západě se dá vydělat lépe než v Polsku?" Angielski není andělský,
nýbrž anglický. Flaczki nejsou flíčky, ale výraz pro dršťky. Korytarz neoznačuje
kariéristu, ale chodbu. Ostatni není ostatní, nýbrž poslední a daremny je člověk
marný, nikoli darebák. ---*Bořím mýty o Češích a Polácích
Úspěšný
režisér JANUSZ KLIMSZA je Polák narozený na Těšínsku, absolvent herectví v
Polsku i režie v Čechách (Richard Kraj čo pod jeho režií v inscenaci Divadla
Ungelt Deštivé dny získal Thálii 2012). Klimsza chce předsudky mezi Čechy a
Poláky bořit, nejde to ale snadno.
Jsou
Poláci opravdu tak "fanatičtí pánbíčkáři", jak se traduje v Česku?
Mýty
jsou, byly a budou. Proti stereotypním generalizacím dávám příklady, které zažité
předsudky narušují. Češi třeba vidí Poláky jako silně religiózní, jak je ale
potom možné, že nejdéle funkčním polským politikem po roce 1989 byl Aleksander
Kwaśniewski? Jak se může stát někdejší první polský svazák dvakrát prezidentem
v katolické zemi, a to s podstatnou podporou voličů? To je totéž, jako by si Češi
zvolili prezidentem Vasila Mohoritu, předsedu ÚV SSM před sametovou revolucí.
Právě na Kwaśniewském vidíme, jak
mýty vůbec neplatí. A takovéto příklady mě baví.
Poláci
nás sice mají docela rádi, ztotožňují nás ale se Švejkem, tedy s jistou, když
to řeknu provokativně, "profesionální vychcaností". A prý utíkáme z
boje.
Poláci
nás mají za národ naklonovaných Švejků. A přece každý polský školák četl knihu
Arkadyho Fiedlera Dywizjon 303, což je povinná četba. Je to příběh českého
stíhacího letce v RAF Josefa Františka, největšího střeleckého esa letecké
divize 303. Takže na jedné straně Švejk, zároveň ale každý Polák obdivuje letce
Františka, jenž šel dobrovolně do bojů a nezašíval se jako Haškův hrdina.
Josef
František, o tomhle esu jsem v Česku nikdy neslyšel.
Protože
to byla polská divize a Češi se zajímají jen o československé letky. Další příklad
české ignorance, tentokrát ale něco jako vlastní
gól. V Polsku je Josef František národním hrdinou, Češi ale svého hrdinu
neznají.
Jak
dlouho ještě bude trvat české přehlížení Poláků?
Nevím, všechna ta klišé mají jistý reálný základ,
který je pak přiživován. Naději vidím v nejmladší generaci, která už tyto mýty
tak neomílá.