Těm lze zabránit v zásadě dvěma způsoby. Můžeme upravit koryto vodního toku tak, aby bylo ještě hlubší a širší, čímž ovšem problém s rozlivem vody pouze odsouváme. Buď níže po proudu, kam všechny vodu co nejrychleji pošleme a tam udeří s ještě větší ničivou silou, nebo v čase- vždy může být příští povodeň ještě mohutnější.
Proto je mnohem lepší snažit se vodu zadržet na místech, kde nezpůsobí velké škody. Čím méně a v průběhu delšího času ji budeme pouštět do níže položených míst, tím nižší budou škody. Nehledě na to, že až přijde opačný extrém, sucho, bude se nám voda zadržená na různých místech celé krajiny hodit! Buď ta pouhým okem viditelná, v nádržích a rybnících, nebo voda zasáknutá v půdě, která se potom zčásti stane zásobárnou vody podzemní.
Tato místa, kde je vhodné vodu během velkých srážek nebo třeba při tání sněhu zasakovat, se nazývají retenčními plochami. Někdy se jedná o plochy přirozené, kde se voda rozlévá i bez našeho přičinění, ale často je lidé podporují nebo přímo vytvářejí, například v podobě nádrží zvané poldry. Ty jsou po většinu času suché, vypuštěné, nebo mají na svém dně malé mokřady a tůně. V době velkých průtoků se naplní a voda v nich se pak buď vsakuje nebo pomalu odpouští. Pokud jsou však po velkou část roku bez vody, jistě zde poroste vegetace. A nejlepším způsobem, jak tyto plochy udržovat, jsou právě louky. Mají schopnost přečkat zatopení vodou po dobu několika dnů nebo třeba i pár týdnů. Zejména travní porosty tvořící drny ochrání svažitější části dna před erozí. Tyto louky se mohou samozřejmě i využívat hospodářsky na sklizeň sena nebo pro pastvu, je však nutné počítat s tím, že kdykoliv může nastat okamžik, kdy začne voda stoupat a nádrže začnou plnit svou základní funkcí.