Obě se dlouhodobě věnují nejmenším dětem, a protože se jejich cesty oddělily jen na několik let – studovaly spolu a ve vedení školek jsou prakticky stejně dlouho, pořídili jsme s nimi rovnou dvojitý rozhovor.
Naďa Faltusová (NF): Obě jsme se v roce 1978 sešly na Podještědské základní škole v Liberci, ve stejné budově byla i Střední pedagogická škola. Martina byla v áčku, já v béčku.
Martina Broschinská (MB): Po dokončení školy jsem nastoupila do mateřské školy na Práchni, z Práchně jsem šla do Nového Boru. Pak jsem se vdala a později přešla do Liberce na MŠ Jugoslávská. Do Hrádku jsem přešla rovnou do MŠ Donín v roce 1996.
NF: Já jsem celý život v Hrádku. Po maturitě jsem nastoupila do MŠ v Legionářské ulici. Tam to všechno začalo. Po mateřské dovolené jsem pracovala ve školce na Oldřichovské a pak už na Liberecké.
Kdy jste se staly ředitelkami? Prý to bylo skoro najednou.
MB: Vystřídala jsem paní Dášu Černou. Bylo to po povodních v roce 2002. 1. srpna
NF: Já jsem se stala ředitelkou MŠ Liberecká o něco dříve, v lednu 2002 místo p. Marie Řezníčkové.
Bylo vaše rozhodnutí vést školky jednoznačné nebo vás k tomu museli přemlouvat?
NF: Mě asi moc přemlouvat nemuseli. Paní Řezníčková prostě přišla a řekla, že si mě vybrala, a že to jinak nevidí. Já jsem jí na to řekla, že to půjdu zkusit. Samozřejmě musel proběhnout také normální konkurz.
MB: Paní Černá šla do důchodu a ve školce v Doníně byl tehdy malý kolektiv. Byly jsme čtyři učitelky. Kolegyně mě oslovily, jestli bych nešla do konkurzu a já jsem šla. I když jsem váhala a víceméně mě do toho dokopala paní Březková, tehdejší školnice, která mi řekla: „Půjdeš ty, my nikoho jiného nechceme“.
Měly jste od malička jasno, že chcete pracovat ve školce jako učitelky?
MB: Já tedy ano. Už od školy jsem věděla, že budu paní učitelka.
NF: Já jsem to tak jednoznačné neměla. Já jsem chtěla jít ke koním. Tenkrát nám soudružka ředitelka položila stejnou otázku jako teď ty a já jsem to tam napsala. Rodiče mě ale někam do Kladrub pustit nechtěli. Byla to tedy až druhá volba. Ale péči a lásku musíš dát všem stejnou (dodává se smíchem).
Do školky jste určitě nastupovaly s nějakými představami. Lišila se nějak realita od těch představ?
NF: My jsme z libereckého pajďáku byly myslím docela dobře připravené (MB přitakává). To byla dobrá škola. Chodily jsme hodně na praxi, paní učitelky ve těch školkách byly opravdu dobře vybrané, erudované, školky prestižní. Byly jsme opravdu vedené a dobře připravené. Liberecký pajďák měl tehdy velmi dobrou pověst.
MB: Dnes ty studentky podle nás té praxe tolik nemají.
NF: Já jsem ve své budoucí školce v Legionářské byla i na praxi. Tam jsem měla svou vedoucí učitelku a po škole jsem nešla do neznáma. Věděli jsme, co nás čeká. A hlavně: měla jsem skvělou uvádějící učitelku. Janě Vítečkové vděčím za všechno, co umím. To byla paní učitelka par excellence.
Těšíte se pořád do práce, když ji kromě mateřské děláte od roku 1978? Těšíte se do ní po dovolené?
NF: Myslím, že byla jedna etapa, kdy to bylo těžké. Ale teď se těším každý den.
MB: Já se také těším. I když jsou chvíle, kdy bych zůstala doma. Ale cítím, že by mi to chybělo.
NF: I po dovolené se těším. A teď obzvlášť. Mám ve školce takovou partu holek, i v tom Šnečkovi (pozn.: dětská skupina pro děti od dvou let). Od září je to opravdu dost dobré.
MB: Nastupovala jsem do Donína a byla jsem nejmladší. A teď jsem nejstarší.
Vy byste měly být inspirací pro mladší kolegyně. Funguje to i obráceně? Že motivují ony vás?
NF: Každopádně. Za mladou krev jsme rády. Tedy aspoň já.
MB: To i já. Ty mladší učitelky vnesou nápady, jiný přístup.
NF: Ale jsem moc ráda, když třeba něco nevědí, že se přijdou i poradit. Že tam nejsem zbytečná nebo že mě neberou jen jako ředitelku. Že mě vnímají i jako kolegyni. A jsou opravdu dobré.
MB: Ty kolektivy se za dobu, co jsme ředitelkami, skoro úplně vyměnily.
NF: Když jsem nastupovala na Libereckou, bylo nás 9. Nepedagogové čtyři a pět pedagogů. Byli jsme jako rodina. Teď je nás 19. Taková malá firmička. A ještě firmička samých ženských.
Měly jste někdy v kolektivu muže? Dá se to přežít v čistě ženském kolektivu?
MB: Jen jednou jsme měly ve školce praktikanta.
NF, MB, obě se smíchem: Přežít se to dá.
NF: Ale ono to není jen tím ženským kolektivem. 19 lidí, každý má svoje názory. Někdy se to musí korigovat, někdy je to náročnější. Ale funguje to.
Sejdete se vůbec někdy všechny?
NF: Někdy ano. Jezdíme na společné pobyty. Je to samozřejmě těžší a nejedou úplně všichni. Někdo třeba nemůže vyjet kvůli náročným koníčkům, ale snažíme se být alespoň občas všichni pohromadě, najít vhodný termín, aby se nás sešlo co nejvíce.
Někdy se říká, že učitelství je diagnóza. Už jste se někdy přistihly, že jste se doma chovaly jako ve školce?
MB: Někdy to doma slyším: „Nejsem dítě ve školce, abys mi tohle říkala.“ Třeba „Umyj si ruce!“
NF (se smíchem): Doma každopádně, a musím si na to dávat pozor. „Umyl sis ruce“, to manžel vyloženě těžce nese. Na to mi říká „Ještě mi dej značku na ručníček.“ To by se doma asi nemělo používat.
MB: A „Převlékni se“…
NF: Já mám ještě ve školce tři patra: suterén, 1. a 2. patro a k tomu Šnečka v bývalém výměníku. Takže všechno opakuji čtyřikrát. A i doma opakuji. To pak na mě manžel kouká a říká: „Mamko, ještě dvakrát a už budeš na svým.“
Přes čtyřicet let ve školce je opravdu dost. Je jasné, že určitě učíte děti svých prvních žáků. Máte už ale ve školce také vnoučata? Promítáte si někdy rodiče do dětí? Že je třeba oslovujete špatným jménem?
NF (po delším přemýšlení): Ne, to ne. Nikoho, kdo by mohl být vnoučetem prvních žáků si nevybavuji.
MB: Já určitě ne, protože jsem do Hrádku přišla až později.
NF: Ale že si pletu jména táty a syna, maminky a dcery, nebo sourozenců, to občas ano.
Co vás na práci ve školce nevíce naplňuje?
NF: Děti jsou pokaždé jiné. Ta práce není stereotypní. Pořád se učíme. Teď obzvlášť. Inkluze znamená být v obraze, pořád se vzdělávat.
MB: Mě děti hrozně nabíjejí. Absolutně. Když mám špatnou náladu, jdu do práce a vidím tam ty děti, tak je hned pryč.
NF: Také utíkám z ředitelny za dětmi. Papíry jsou občas náročné, u dětí to je balzám.
Jak se vaše práce proměnila se získanými zkušenostmi, odstupem, nadhledem?
MB: Určitě máme více papírování. A nejen my, i učitelky.
NF: S Martinou se ve spoustě věcí shodneme. Hodně si pomáháme, když některá z nás něco neví, žhavíme dráty.
MB: Tu spolupráci mezi ředitelkami nám kdekdo závidí. Jsme pospolu.
NF: Nevnímáme se jako konkurence. Možná to jednou přijde, až bude málo dětí. Ale v tuto chvíli myslím všechny hrádecké školky dobře spolupracují.
MB: A také je pravda, že když se sejdeme v Liberci na poradách s ostatními řediteli, tak nám závidí našeho zřizovatele. Ať už jde o vstřícnost nebo rekonstrukce škol. Vždyť jen jak se školka proměnila za mého vedení: okna, zateplení, fasáda, fotovoltaika na střeše, školní zahrada. K tomu je potřeba připočítat rekonstrukci václavické školky, která je naší součástí.
NF: Já už ty opravy ani nespočítám. A to ta asi nejrozsáhlejší právě probíhá.
NF: Jiné jsou určitě i děti. S Červenou Karkulkou si už nevystačím. Stejně tak je těžší komunikace s některými rodiči. Školka je také vzdělávací zařízení, poslední rok docházky je dokonce povinný. Někdy jsme ale pořád vnímáni jako hlídací instituce.
Jaká byla vaše nejtěžší chvíle ve školce? Řekly jste si někdy, že už dál ředitelovat nebudete?
NF: To si s Martinou říkáme často, že jo? Zvlášť na konci školního roku (smích). Ale to je s nadsázkou.
MB: Říkáme si: Vykašleme se na to, dáme to mladší. Není už čas? Ale vážně to nemyslíme.
Ani po povodních?
MB: Zvlášť ve chvílích, kdy to je v práci nejtěžší, vás to ani nenapadne. V tu chvíli se ten kolektiv tam semkne, že vám to naopak pomůže.
NF: Třeba v září, začátek školního roku. Praskla nám u umyvadla hadička a voda vytopila školku. Popadaly sádrokartony. Přijely všechny holky, jejich chlapi, hasiči. Teď se stavbou to bude také náročné… Ale chci si to ještě užít v opravené školce, alespoň ty dva roky do důchodu, když už jsem do toho vložila tu energii.
Když byste měly vyzvednout něco, co se vám opravdu povedlo, na co jste pyšné, co by to bylo?
MB: Můžu vám říct, že když mi pan Farský telefonoval, zda bych přijala Cenu Města Hrádek nad Nisou, tak jsem mu řekla že ne, že si ji zaslouží jiní, třeba paní Faltusová. A on mi říká: „Tu už jsem také oslovil a přijala to“.
MB: Já bych asi vyzdvihla to období po povodních, kdy se muselo ve školce hodně opravovat a zajistit, aby fungovala. A potom oživení MŠ Václavice. Do té chodilo málo dětí a vypadalo to, že se uzavře. Tehdy za mnou přišla p. Zimmermannová, jestli bych si školku nevzala pod sebe. Dnes do ní rodiče děti dávají rádi, navyšovala se i její kapacita.
NF: Přemýšlím, že by to asi byla dětská skupina Šneček. Já jsem vždy byla zastáncem toho, že dítě do tří let patří k mamince. Hodně rodičů se ale v Hrádku ptalo na jesle. Vedení města tehdy přišlo s myšlenkou založení dětské skupiny. Hledaly se možnosti, jak ji založit a kde. Nabízelo se využít bývalý výměník u naší školky. Když se podařilo upravit prostory a začaly do skupiny chodit první děti, hodně mě překvapilo, jak to zvládají už ve dvou letech.
MB: Navíc, když pak děti přijdou do klasické školky, tak už jsou na ní připravené. Je to obrovský rozdíl.
NF: Tak jak jsem k tomu byla skeptická a myslela jsem si, že zájem bude malý, tak naopak, dnes bychom naplnili dva Šnečky. Řada rodin je v tíživé situaci, rodiče se potřebují brzy vracet do práce. Je pravda, že některé děti mají o něco delší adaptační období, ale zvládají to. Když je předáváme do mateřských škol, tak jsou…
MB: Úžasné.
NF: Jsem pyšná na to, že jsem měla šťastnou ruku při výběru chův.
Děkuji vám oběma za rozhovor a přeji, ať se vám práce daří.
Vít Štrupl