Když spatří fotoaparát, vytahuje mobil a naznačuje, že jde volat policii. Rozhrne se závěs a statný muž – patrně vedoucí obchodu – boří naději na rozvinutí konverzace.
Nejde o ojedinělý příklad nenávisti Poláků k Česku. Ta se u našich severních sousedů rozdmýchala poté, co Česko podalo na Polsko žalobu k Soudnímu dvoru EU kvůli rozšiřujícímu se hnědouhelnému dolu Turów.Spousta lidí už začala rušit chovy zvířat. Vědí, že teď už je to otázka přežití, jestli se budou moci napít lidé, nebo ovce.
Ten dostal od polské vlády nedávno licenci do roku 2044, aniž by se Poláci vypořádali s námitkami Čechů o tom, že jim mizí voda a jsou obtěžováni prachem, hlukem a vibracemi. Tribunál Česku vyhověl a těžbu přikázal zastavit.
Zprávu přijali lidé žijící v okolí dolu a elektrárny s nenávistí. Nelze se jim moc divit. Většina z nich v obřím energetickém gigantu, který údajně vyrobí ročně asi osminu elektřiny spotřebované v Polsku, pracuje. Ročně se v dole Turów vytěží 12 milionů tun lignitu, který veškerý stejnojmenná elektrárna spálí. Zastavení těžby by Poláky připravilo o práci. Proto ta nenávist a silná slova. A někdy nezůstane jen u slov a nápisů na dveřích.
"Když se tu začaly dělat monitorovací vrty, aby se prokázal úbytek podzemní vody, tak přes noc někdo zlikvidoval tatru s celou vrtnou soupravou. Vyřezali kabelové svazky a nechali je ležet na zemi a auto úplně očesali," zmiňuje Roman Sedláček, fotograf a publicista žijící od roku 1989 v osadě Uhelná, kterou od dolu Turów dělí jen pole a malá stromová alej.
Sedláček se přestěhoval na hranice s Polskem kvůli chovu loveckých psů, aby – jak říká – měl klid a neobtěžoval sousedy. Elektrárna ani důl mu nevadily. "Až na černý sníh v zimě a prádlo, co pověšené na šňůře venku hned zčernalo, jsme o ní nevěděli," směje se při vzpomínce. Elektrárna mezitím prošla modernizací a odsířením. Ale korečková velkorypadla dolu byla rok co rok blíž Uhelné.
"Jsem rád, že jsem tenkrát vysázel kolem baráku stromy. Aspoň se na to dneska nemusím koukat," zamýšlí se.
Voda. Té je ve Václavicích nedostatek. Žádné žbluňk
Uhelná, jejíž název musel vymyslet někdo s hodně černým smyslem pro humor, je dnes takzvaně na suchu. Studny už dávno přišly o vodu. "Podívejte," hází kámen do temné kamenné skruže Eva Pechová, jedna z nejmladších obyvatelek Uhelné. Kámen po pár vteřinách cvakne o pevné dno. "Nic," lakonicky prohlásí.
Vesnice je sice napojená na vodovod, ale ten má svůj zdroj také v Uhelné. Všichni se tak obávají, že když zmizela voda ze studní, brzo dojde i ve vrtu, který Uhelnou zásobuje. Klid, který Pechová před pěti lety našla ve starém hrázděném domku po Němcích, se tak brzy může změnit v boj o to, jestli se rodina vykoupe a zbude dost vody na zalití květin. "Spousta lidí už začala rušit chovy zvířat. Vědí, že teď už je to otázka přežití, jestli se budou moci napít lidé, nebo ovce," konstatuje žena.
Zjistit, proč voda z okolí dolu mizí, je potíž. Polostátní energetická firma PGE, které Turów patří, zásadně s nikým nekomunikuje. A když už nějaké prohlášení vydá, tak svalí vinu na změnu klimatu, která by vodu z krajiny vzala tak jako tak.
Z větrníků mají místní alespoň nějaké peníze.
Češi ale mají jasno: když někdo vyhloubí jámu tak hlubokou, že kdyby se do ní postavila Eiffelova věž, nevykoukla by z ní nahoře ani její anténa, tak do té jámy steče všechna voda z okolí. Zlé jazyky tvrdí, že Poláci před lety narazili při dolování na geologický zlom, který přetěžili. A od té doby všechna podzemní voda stéká do Turówa.
"My jsme tady 340 metrů nad mořem, oni se teď prokopali na hladinu moře. Kdo stojí dole v dole, nad ním se tyčí pohoří," vypočítává architekt Daniel Gabryš, architekt z Uhelné, který s manželkou Lenkou a dětmi před třinácti lety koupil dům v Uhelné a zrenovoval ho. Teď si může symbolicky rvát vlasy na hlavě, protože jeho nemovitost je neprodejná. Kdo by taky dobrovolně šel bydlet k obří hnědouhelné jámě, která je blíž a blíž domu.
"Tenkrát jsem psal do PGE, aby mi řekli jejich plány na další těžbu. Nic. Poláci nepodávají žádné informace. Ale spoléhali jsme se na to, že jakmile vyprší licence na těžbu, tak to skončí. A oni si licenci sami sobě prodlouží o 25 let, aniž by se zajímali, co na to jejich sousedé Češi," zlobí se Gabryš. "Blbé stavební povolení na rodinný dům se táhne víc než rok a oni si to arogantně pro sebe udělali jako formalitu."
Češi teď s Poláky licitují o to, za co by stažení žaloby vyměnili. Mluví se o miliardách, za které se má přivést na českou stranu pitná voda dálkovým vodovodem a vybudováním stínícího valu. Tomu ale místní moc nefandí. "Držhubné miliardu? A copak to řeší vysychání krajiny? Ta opatření budou trvat roky, my tady zatím uschneme," rozčiluje se instalatér a chovatel koní Michal Kopecký z Václavic, další osady přilehlé k dolu Turów.
Voda mu z kohoutku teče jen někdy. Když chce vyprat prádlo, musí k sousedům. Myšlenkám na polské kompenzace, o něž teď usiluje česká vláda, nevěří ani architekt Daniel Gabryš. "Nebuďme naivní. Poláci budou těžit a bude jim vše jedno. Připravme se na to, že budování nějakého vodovodu může trvat třeba sedm let, mezitím dojde voda a nám ji sem bude vozit cisterna," prohlašuje.
Na horizontu se pomalu vynořují těžební stroje, důl se blíží.
Ale zpátky do Václavic k Michalu Kopeckému. Ten musel své dva koně ustájit o několik kilometrů dál, u kamaráda Luboše Kepla. Zde voda ještě je, i když ne ve studních. "Každej kůň vypije denně nejmíň třicet litrů vody. Koní tu mám ustájených deset, to máte 300 litrů denně jen pro zvířata. Až voda nebude, tak nevím, co si počneme," lomí rukama Kepl, svérázný koňák, který kdysi pracoval jako báňský záchranář na uhelném dole v Mostě a klid se rozhodl hledat v tomto zapadlém koutě světa.
Na Poláky se nezlobí. Ví, že problém je složitější. "Oni jsou oběti stejně jako my. Nám ubejvá voda, oni můžou přijít o práci," líčí, když hledí přes zarostlou stráň na les větrných elektráren, které tu v posledních letech vyrostly. "My se s Polákama normálně bavíme, jsme přátelé. Oni nic nevyčítají nám, my nic nevyčítáme jim. Ale o Turówu se radši nemluví," dodává.
Zajímá mě, co si o tom všem myslí Poláci. Ti se zatím velmi drsně projevují na sociálních sítích. Tam se ustálil termín "Pepíci" a "Knedlíci", kterým Čechy zhusta častují.
Kde jinde se na Turów zeptat než právě v Bogatyni, kde nejvíce horníků z dolu žije. "Konzultace proběhly, trvaly dlouho, celých 5 let, a česká strana se vším souhlasila a podmínky, které stanovila, Polsko splňuje," reaguje Adam Nadolski, šéf polského hnutí Ruce pryč od Turówa. Spolek sdružující horníky nedávno zablokoval hraniční přechod na silnici I/35 mezi Českem a Polskem v Hrádku nad Nisou na protest proti evropskému rozsudku zastavit těžbu.
Adam sice prohlašuje, že s elektrárenskou společností PGE nemá nic společného, ale jeho argumenty zní jako vystřižené z její firemní brožury. "Neexistují důkazy ani dokumenty, které by potvrzovaly, že důl způsobuje nedostatek vody v Česku," říká Nadolski. Uhlí je podle něj nejlepším a nejlevnějším palivem. "Zelená energie je mýtus. Žádná země se nemůže spolehnout na zelenou energii. A dokud budeme mít uhlí, měli bychom ho používat," shrnuje mladý Polák.
Mluvíme spolu pomocí google translatoru. Dorozumět se s Poláky je totiž jinak potíž. Polské slovo zapach je česky vůně, droga je cesta, kwiecień je duben, jagody jsou borůvky. Čert aby se v tom vyznal. A už vůbec nesmíte oslovit mladou dívku slovem dziwka, to je totiž u nich označení pro ženu lehkých mravů. Přesto znějí Adamova slova jasně a translator je překládá s nemilosrdnou chladností strojů: "Poláci nemají rádi Čechy. Máme tady situace, kdy Češi čelili na nákupech urážkám. Važte si víc svých sousedů," varuje mladý Polák.
V jezeře, které by mělo vzniknout v místě lomu, se vykoupou nejdřív naše děti, soudí místní.
Proč ten ostrý slovník? Odkdy se Češi, kteří vždy v anketách vítězili jako nejoblíbenější sousedé Poláků, stali pro ně vyvrheli? Odpověď bychom našli, kdybychom se na celou oblast podívali na mapě.
Celý Bogatyňský okres je vlastně slepý výběžek – jakýsi apendix – který zasahuje z Polska do Česka. Z druhé strany je obklopen Německem. Nemá a neměl pro Poláky většího významu než jako zdroj levného uhlí. A na něm je polská energetika stále velmi závislá.
Oblast navíc dříve patřila Německu, takže když po válce původní obyvatele odsunuli, Bogatyni a okolí osídlili lidé především z východní části země, bez vztahu k půdě, sousedům a bez historické paměti. "To nikdy nebyl a není reprezentativní vzorek Polska. Pro ně ta oblast byla průmyslový zapadákov, který chtějí vydrancovat a nezajímá je víc. Proto se teď tak rozčilují, že se nám jejich drancování nelíbí," vysvětluje Daniel Gabryš.
Češi navíc mají ještě v živé paměti, jak hnědouhelné elektrárny, s velkým přispěním právě Turówa, zničili Jizerské nebo Krušné hory. "Enklávy, které jsme do té doby vnímali jako houbu nasáklou vodou, kde rašeliník začínal pohlcovat i příkopy kolem silnic, se najednou změnily. Bylo něco s jehličím. Pak něco začalo rezavět, přišla apokalypsa. Noční sjezd na lyžích z Jizery byl jako sjezd na jiné planetě. Svítil měsíc a široko daleko jen pahejly a vývraty. Příroda cítila, že je něco špatně, namnožil se obaleč modřínový a začal žrát smrky. Byly to hrozné časy," vzpomíná pamětník Miroslav Jech z Hejnic.
Třebaže Hejnice s Turówem nesousedí, výhled na něj není zdejším lidem odepřen. "A Poláci, ti drzouni, si na ty obří kondenzační elektrárny ještě namalovali symbol sluníčka, které je vidět pouhým okem z kterékoliv vyhlídky," kroutí hlavou Jech.Trhlina na baráku
Voda ale nemizí jen z Uhelné. Přišel o ni i Oldřichov na Hranicích, vesnice po válce bizarně rozdělená vedví na českou a polskou část. Ta polská se jmenuje Kopaczów a oba národy dělí jen úzká silnice.
"Vidíte tu díru na baráku?" ukazuje Petra Vávro nepřehlédnutelnou trhlinu táhnoucí se od krovu až na zem. "To začalo praskat, až když zmizela voda a zem si začala sedat. V patnáct metrů hluboké studni není ani kapka. Když jsem se byla podívat v dole Turów, tak jim tam tryskají obrovské proudy vody přímo ze stěn," rozhazuje rukama mladá chovatelka koz a ovcí.
Na hospodářském dvoře má několik plastových zásobníků na dešťovou vodu. Její dům je totiž na kopci a nízký tlak vodovodu sem pitnou vodu často nedotlačí. Voda ale není to jediné, co jí chybí. Má totiž tu smůlu, že z políčka za domem jí do oken často září důlní rypadla nebo skleníky s rajčaty, kterým Poláci pomáhají růst odpadním teplem z elektrárny. "Je to jako brána do Mordoru. V noci nám svítí, ráno už od rozbřesku slyšíme pípání couvajících nakladačů," přemítá Vávro.
Obyvatelé českých obcí okolo polského dolu Turów protestují proti pokračující těžbě a rozšiřování dolu. V některých obcích se ztratila voda ze studní (Václavice), jinde vadí hluk a prach (Uhelná).
V ten moment přijíždí dva motorkáři v helmách se zatemněným hledím a s batůžky na zádech. Odjíždějí po cestě na polskou část území. "Pašeráci," lakonicky konstatuje chovatelka. "Dřív se tu pašovalo všechno možné, když jsme nebyli v Schengenu. Viděla jsem to z okna. Dneska se pašujou jenom tablety s obsahem pseudoefedrinu na výrobu drog," vysvětluje.
Ostatně, ruina domu na protější straně ulice na polské straně byla kdysi varnou pervitinu. "Jednoho dne to bouchlo a celý barák vyhořel."
Paní Vávro, na rozdíl od jiných, nemá k Polákům smířlivý postoj. Jak říká, užila si s nimi své. "Ukradli mi auto, to se našlo v Polsku. Dneska mi chodí papíry od soudu, ten kluk za to šel sedět," líčí, když vyhání na pastvu stádo ovcí. "Poslední kapkou byla návštěva polské televize. Nechtěla jsem se s nimi bavit. A druhý den jsem měla na obou autech povolené šrouby od kol," neskrývá svou naštvanost chovatelka.
Jak se ukazuje, vzájemná naštvanost je denním chlebem na obou stranách hranice. Turów se stal pouze rozbuškou, která slovník ještě vyostřila. Luboš Kepl ve Václavicích napouští vědro vodou, aby napojil své koně. Ví, že až ráno vstane z postele, důl bude zase o maličký kousek blíž jeho domu a domů jeho sousedů v Uhelné a Oldřichově.
Neztrácí ale to jediné, co zdejší lidi ještě udržuje v mírném optimismu: smysl pro humor. "Víte co je nejabsurdnější? Že nedávno Poláci založili novou automobilku, která staví elektromobily. Čtvrtinový podíl v ní má firma PGE. Značka aut se jmenuje Izera, což je polské pojmenování Jizerských hor. Větší bizár nikdo nevymyslí," směje se koňák.