Oba státy mimo jiné zavírají se hranice. Proto naše fotografické putování začínáme na silnici I/35, mimochodem druhé nejdelší silnici I. třídy v České republice. Zákaz vjezdu je již na kruhovém objezdu u průmyslové zóny, ač k hranici zbývá přes půl kilometru. Od zákazu šlapu k přechodu pěšky. Jen kousek. Na zatarasené cestě hlídá česká i polská policie. Za chvíli je u mne trochu omšelá Audina s majákem a policisté za skly jasně gestikulují, že mám vypadnout. Neprotestuji, jsem rád, že dělají svou práci.
Podívám se tedy jen kousek dál, na pěší přechod do Oldřichova na Hranicích. Za mostkem hlídají jen polští policisté a ochotně se mi zubí do objektivu. Zamáváme si a já vyrážím směrem k Trojzemí.
Na starém silničním přechodu před celnicí, která si chvilku hrála na kasino, ale bude snad brzy po vnitřních úpravách sloužit znovu bezpečnostním složkám jako mezinárodní policejní stanice, stojí Škodovka s tříčlennou osádkou. Dva policisté tu mají mezi sebou i kolegyni, jedinou ženu, kterou jsem dnes v hlídkách na obou stranách hranice zahlédl. O kus dál druhá Škodovka, tentokrát v polských barvách. Stojí za betonovými zátarasy stejně jako hlídka. Polští policisté chvilku gestikulují, že fotit mohu, až si zkontrolují a urovnají stejnokroj. Pak už jen zvědavě pozorují mou práci, moc zábavy si tu asi neužijí.
Zajímalo mě, jestli se hlídá i na Trojzemí. Dlouho mi připadalo, že ne. Až těsně u lávky z Čech do Polska jsem si všiml dvou chatrných prken zatlučených hřebíky přímo do dřevěné konstrukce mostku a bránících průchodu. Ještě o chvilku déle registruji šedého policejního Trafika stojícího nenápadně opodál na polské straně. I tady se drží stráž, jen decentně, bez zbytečného poutání pozornosti. Přece jen symbolice tohoto místa by policejní zátarasy moc neslušely.
Je krásný podvečer, slunce se sklání ke hřbetům Lužických hor a příjemně hřeje. Přesto je cyklostezka liduprázdná, stejně jako střed města, kam se vydám za chvíli. Na Horním náměstí potkávám dívku v roušce a pak dlouho nikoho. Proti Camelotu dokonce nestojí jediné auto. V zapadajícím slunci pořídím ještě několik fotografií. Nikdy jsem ve dne neviděl střed našeho města tak tichý a opuštěný. Lidé jsou za okny se svými radostmi i obavami. Někteří šijí roušky, jiní sledují zprávy. Spousta obyvatel ve městě pilně pracuje a snaží se pomáhat ostatním. Snímky přikládám do naší fotokroniky. Začíná jimi kapitola, jejíž výsledek by se měl pokusit ovlivnit každý z nás.